Tulačka (Sekvoj)

Boty má zablácené a klobouk do čela. Stále se někam žene, aniž kam dospěla. Do cárů mlh se halí a plášť má zedraný. Ode všech vrat ji hnali, je zvyklá na rány. Psi na ni zuby cení, štěkají za ploty. Tak žije v odsouzení do věčné samoty. Nevlastní práva lenní, když cizí pole plení, odevšad slyší klení, co je to za zjevení. Má víro, jsi to ty. Sny stokrát zatracené, poselství domnělá a chvíle utracené, sežehlé do běla. Stokrát ji obelhali, bitvy jsou prohrány, a přesto dlužník stálý dál buší na brány. Pálí ji světlo denní, noc hází hroty hodin, jež půlnoc mění v pevnou zeď prázdnoty. Však dál jak v omámení, snad čeká na znamení, přes všechno pokoření, co je to za stvoření. Má víro, jsi to ty.