Člověk a touha (Chicago Podkozí)

Ami H7 1. Ze škváry svějch pár věcí pozbírám, Dm Ami který za mnou parťák vyhodil, C G já se nikde dlouho nevohřál, E7 Ami mockrát už jsem takhle pochodil. Ruce už mi taky nesloužej, ale cigaretu ještě ubalím, pak se pohnu zas o kousek dál, kam dojdu, to se teprv uvidí. G R: Viděl jsem Marseille, přístavní doky v Bostonu, Ami třpytivý hvězdy na nebi v Tampiku, F G skládal jsem uhlí na šífech v Mississippi, E7 Ami přikládal pod kotel nóbl parníkům. G Míval jsem žízeň v saharský pouštní výhni, Ami klopýtal únavou v malajskejch pralesích, F G práskal bičem do psů, razil cestu saním, F znám spoustu lidskejch tváří, E7 znám lidskej pláč i smích. 2. Poslední štaci moje nohy jdou, tam na konci snad budou mít už klid, i když se touha stále ozývá, teď vo svejch cestách můžu jenom snít. Kolik toho já jen prochodil, v kolika městech pod mostem šel spát, a kdybych se zas znovu narodil, já zase šel bych s dálkama se prát. R: Člověk a touha, to není nikdy snadný, nedá ti pokoj, v klidu nikde spát. říkají ti: zůstaň, dálky jsou prej zrádný, to ti potom zbejvá, jen se lidem smát. Chceš mít klidnej život, namlouvat si štěstí, pak vzít s ňákou holku a fůru dětí mít, za zuby jazyk držet, utápět se v pití, já vám na to kašlu, lepší je pořád jít. 3. Nemám, proč bych čeho litoval, tam na konci svejch procouranejch dní, jen toho, že jsem vlastně zůstal sám, tak už dost a žádný loučení. Naposled svou píseň dozpívám, s pohledem k nebi oči zaletí, pod hlavu prošlapaný boty dám, v klidu pak moje duše vodletí. R: Člověk a touha...