David (BPM)

Dny chladný jako struha ti zajížděj do těla roky jak kožený udidla ti ničej bolavý dásně můžeš prodávat melancholii, můžeš psát básně stejně nenajdeš klid venku je hodně slunce, uvnitř ještě víc tmy každej máme tajný sny, chce se ti brečet? Tak pověz Davide, chce se ti brečet? Chce se ti brečet? David jako jeden z nás následuje svůj hlas je citlivý na svoje sny těm si rukou zlomíš vaz doba ho nechce slyšet, poráží ho sto ku jedné píše do noci píčoviny a vstává v poledne smočí chleba v polívce a podívá se přes rameno vidí jen údaje, datumy a svoje hloupý méno vítr mu vniká do kuchyně, zima jak na fjordu ticho jak na pohřbu, den je načat slibně. omeje pískem vanu, odnese kabát do předsíně zamete prach pod stůl jako svůj život svině zajde do schránky, která je vždycky prázdná dělá to denně, i když je to snaha marná samota jeho volba, snaží se nahodit kamna dneska nikam nepůjde, jemu navždy padla Davide slyším tě, to mluvíš ke mně Davide neboj se, ne, jsem tvůj přítel Davide slyším tě, to mluvíš ke mně Daivde neboj se, ne, jsem tvůj přítel Davida nikdo nezná, celkem nudnej týpek nikdo od něj nečeká žádný velký gesta vztah k rodině je těžký, matku tak miluje otce tak nenávidí, se ženou nedokáže být měli spolu děti po letech nevěděli proč byla moc ambiciozní, život jako kolotoč jeho lásku si držela jak srnce na provázku on je teďka sám, děti má jen na obrázku píše denně dopisy všem co měl kdy rád už nikdy nechce lhát, to už nechce maj ho za blázna a blázen je vždycky přítěž nechápou proč se všeho vzdal, proč od nich utíkal je špatný narodit se a mít už svoji roli danou David se nevešel do plánu stojí náhle stranou on chápe svoje chyby, chce být jenom jiný ostatní mu proto tvrdí, že se s nimi míjí Davide slyším tě, to mluvíš ke mně Davide neboj se, ne, jsem tvůj přítel Davide slyším tě, to mluvíš ke mně Daivde neboj se, ne, jsem tvůj přítel jsme hozeni do života s úkolem ptát se kdo jsme jsme stíny generací za námi nebo jejich květ nad tím David často přemýšlí, prý moc přemýšlí jeho šuplíky jsou plný textů, možná jen nesmysly David si ale nelibuje ve schytávání ran svým postojem nás nutí ptát se na význam říkají mu Davide tudy cesta nevede, řikají mu Davide takhle ne takhle ne, neblbni, no tak vrať se otázka je kdo z nich žije a kdo pouze přežívá každý vidíme štěstí jinde, tak neobviňuj Davida vy se mu smějete, cítíte nad ním lítost on ale jenom možná našel svoje pravý místo a kdo jsem vlastně já? Nosím Davidovi noviny a čerstvý mlíko ruším mu jeho ticho a kdo jsem vlastně já? Já jsem jedno z jeho já já jsem jeho naslouchavé já, sám jsem David