Pověst o hradu Věžce (Démophobia)

V Druztový u řeky stojí tam hrad a jednou za války přišel jen tak voják do hospody a povídá hned: Půjdeme na Věžku, nesmíme se bát. Poklady se otevírají, poklady se dnes otevíraj, poklady se otevírají a ty dědku u toho musíš bejt. Vyšli na Věžku, byla temná noc, voják vytáh knížku a pomalu čet a hrad se otevřel, přitom velkej rámus to jak ty peníze šly zdola nahoru. Poklady se ... a ty dědku teď nesmíš promluvit. To neznáte starý lidi, jsou někdy jak malý děti. Jů, hele, to je hnilobčina, takhle to řek. A hrad se zase zavřel, už bylo po všem a voják odešel, už se nikdy nevrátil. Poklady se ... a ty dědku teď uháněj domů a pěkně poděkuj, voják tě chtěl zabít, to za ty peníze měl tě vyměnit. A komu že to máš poděkovat? No přece těm svým nevymáchaným ústům.