Srdcem jsi zůstal u koní (Martinová Věra)

Jednu lásku máš, koně, všeho rád se vzdáš pro ně a jsou ti vším, ze tvých vlasů stáj voní, chtěl bys tu mít ráj koní, a já jsem dým, jsi nešťastný, dokud ti podkovy nezazvoní, i když tě tu mám, srdcem jsi zůstal u koní. Když je nejde hnát k brodu, nanosíš jim rád vodu, učíš je pást, pak se ženeš sám cvalem, strachy omdlívám málem, mám tě jen část, ta věta, že budu tvá jediná v uších mi zní, to řek jsi ty sám a srdcem jsi zůstal u koní. Šla jsem kvůli tobě z města s velkou ochotou, teď mě osud za to trestá věčnou samotou, celý den jsi u svých ohrad, kde tě dohoním, musím to prohrát, srdcem jsi zůstal u koní. Až když umíráš hlady, zjistíš, že mě máš tady, a chceš tu být, jenže někdo k nám přiběh, že se rodí vám hříbě, musíš tam jít, zas přijdeš až ráno a tak to jde většinu dní, i když tě tu mám, srdcem jsi stejně u koní. Koně mají rody s erby a pár otěží, jedni letos běží derby, druzí neběží, celý den jsi u svých ohrad, kde tě dohoním, musím to prohrát, srdcem jsi zůstal u koní. Já musím jít s tebou i za nimi, už jsou i mí a tak tě tu mám a srdcem jsme oba u koní a tak tě tu mám a srdcem jsme oba u koní.