Starý mlýn (Šťáhlavský Jindřich)

Rec.: Do toho starého, opuštěného mlýna jsme si chodívali hrát už jako děti a pokaždé nás v tichu rozbořených stěn přepadával strach, jakoby jakési zvláštní, děsivé napětí umocňovalo smutek a ponurost tohoto místa. Až jednou, bylo to už k večeru, kdy nás nedaleko odtud zastihla strašlivá bouře. Před deštěm a vichřicí jsme se schovali do bývalé stáje, nebo lépe do toho, co z ní ještě zbývalo. Blesky křižovaly oblohu a v jednu chvíli ozářily také zadní část našeho úkrytu. Strnuli jsme. Tam, opřený o kamenný kvádr seděl člověk - a po čase, když jsme překonali rozpaky nám začal vyprávět příběh, který se stal téměř před třemi stovkami let. Bylo to právě v takové bouři, kdy zaklepal na okované dveře mlýna mladý muž, jeho tvář byla zarostlá plnovousem a jeho oči, jeho oči ty se smály, když žádal nerudného mlynáře o nocleh. Ten se nejdříve dlouho rozpakoval, ale když cizinec vytáhl z objebného váčku několik zlaťáků, snad až příliš ochotně ho zval dál. V kuchyni pak své ženě šeptal, že mladík má u sebe takové bohatství, které by pro ně znamenalo zbavit se už navždy té proklaté dřiny a dopřát si do sytosti všeho po čem kdy toužili. Od slov nebylo daleko k činům a jen noc byla svědkem jejich krutosti a starý, léta nepoužívaný náhon ukryl oběť jejich zločinu. Ráno vyšlo Slunce jako každý den a první sedlák, který přijel s nákladem obilí musel dlouho bouchat a křičet než se objevil brunátný obličej mlynáře a ještě než se stačil nadechnout k nadávce sedlák vykřikl: "Tak co jste tomu říkali?" "A čemu jako?", opatrně se zeptal mlynář. "No přeci, přeci syn se vám po letech vrátil a nechtěl ani přespat u nás ve vesnici!" Mlynář prý zešílel. Jeho žena se utopila nedaleko místa, kde ležel její syn. A vypravěč, ten té noci zmizel stejně tajemně jako se objevil.