Cinema verite (Tři dny na břiše)

Nejvíc snad ženskou poníží, když sedí v kině sama a okolo se muchlaj sextáni. Pletou si Karlín s Paříží, já šustím s hašlerkama, chci přehlušit to věčný hekání. Na plátno koukám, nevidím francouzský melodrama, kde Delon Kardinálku nahání. V duchu si pouštím vlastní film, ten starej, s titulkama cinéma-vérité o zkalmání. R: Někdy to, páni, zabolí pod medailonkem od mámy, někdy to jenom trochu tlačí vzadu za víčkama, někdy mě k blbýmu úsměvu červený víno omámí, a jindy na mě v noci zívá velká černá tlama. Ten poslední, ten miloval svíčkovou s brusinkama a hrozně potrpěl si na prádlo. A šišlal, když mi sliboval: ?teď už nebudeš sama,? pak vyčet mi, že jsem stroj na žrádlo. Sbalil kufry (a uherák), a zmizel za horama, asi mu z mojí lásky vyhládlo. Do noci, deště, jenom tak, není to žádný drama, snad pokaždý to takhle dopadlo. R: Někdy to? První, kulisák z divadla, kde elévkou jsem byla, vypil si mě jak kafe z eráru. Úplně jsem mu propadla ? měl půvab krokodýla ? já nadšeně mu vběhla do spárů? Pak přišla nová naivka, a tak jsem postoupila k důstojnějšímu repertoáru. Teď lustr, ne už zářivka mý oči oslepila, když režisér se dostal do varu. R: Někdy to? Co bylo dál? Už vzpomínám jen na pár pololásek, který mi kolem sukně provály. Na nesmělýho blondýna, na Quida ? krále masek na bráchy, co se pro mě poprali. Teď sedím v kině předměstským a cpu se hašlerkama, a puberti mě k vzteku dohání. Chci taky lásku! Ale s kým mám šanci zažít drama? Dejte mi šanci zažít zklamání! R: Teď už to sotva zabolí pod medailonkem od mámy a dlouho už to netlačilo vzadu za víčkama, teď ne už víno červený, spíš kořalka mě omámí, a kokain, ovšem. Pak už čeká velká černá tlama.