Švédové táhnou (Komunál)

Krajinou táhnou, když zima začíná a s tváří vážnou každý z nich usíná. Zima, hlad a bída, s únavou se střídá strach. Jak smečka vlčí jen zuby vycení, když vraždí mlčí a v troskách spálených zbyl jen děs a hrůza, teď tu zpitá lůza spí. A nad tou zkázou vznáší se křik ptáků, dým a sténání. Švédové táhnou. Noc tiše končí, blíží se bílý den. Hasne svit loučí a končí každý sen. Nezbyl nikdo živý, koně dupou v krvi žen. Pak náhle z přítmí šípy se zakusují do žoldáckých těl. Švédové táhnou. Žoldáci leží zpití a bezbranní. Přežijou ztěží, umíraj ve spaní. Jen pár mužů stačí. Mezi švédy kráčí smrt. Někdy se stává, že bitvu nelítostnou slabší vyhrává. Švédové táhnou