Policajtská píseň (Šlapeto)

1. Policajt Müler je mý méno, mám devadesát marek plat, berlínská dlažba, tam si chodím svejch deset hodin vodestát. Řídím tam pouliční provoz a ani jinak nejsem vůl, když se mi něco nezdá, zařvu: Tak abyste se vocaď hnul! R. Občani, pokračujte honem dál, sic bych vás, i když nerad, spakoval! 2. Než ze mě udělali poldu, vojákoval jsem šestnáct let u gardy, takovoudle školu mi může každej závidět. Říkám, sem voják, žádnej frája, srab ani cvok a zdá se mi, že bez nás by to zkrátka nešlo, dyk tendle stát jsme vlastně my! R. 3. Taky mi leží speciálně na srdci jedna vážná věc: ty nový směry co dnes hlásá kdovíjakej pan umělec. Pod vokny stávám, petrarchuju ten prostopášnej pronárod a novej směr pak konfiskuju, ten směr mi zkrátka není vhod. R. 4. Třeba ty jejich kabarety a kavárenský šaškárny! Bejt na cenzuře, zatrhnu jim, syčákům, tyhle lumpárny! Říká si to prej básníkové, takový mladý smrkáči, není to eště vočkovaný a na scéně už sprosťačí. R. 5. Já, strážce veřejnýho zájmu, sem autorita vod rány a dycky připravenej seřvat všechny takzvaný vobčany. Až si mě jedenkrát smrt veme, zaskočte za mnou na hřbitov a v trávě uslyšíte vítr šuškat si píseň těchto slov: R.