Zrcadlo (Mňága & Žďorp)

Jak je to možný, že jsem se ocitl až na dně Vždyť jsem až doteď padal hezky vodorovně Najednou kolem samé studené zdi, studené zdi A já si vybral nejvyšší z nich a vydal se rovnou k ní Černou smůlou a zaschlejma pivníma splaškama pokrytá zeď Jak z podlahy zrušené nádražní putyky Rozhrnul jsem ji dlaní, abych viděl, co je za ní Opona spadla, srdce se do gatí propadlo, Bože, zrcadlo! Vtip celý je v tom, běžet jak v porcelánu slon A neshodit přitom ani jednu cukřenku A v lednu lítat v trenýrkách po venku A s ksichtem rozrytým jak řeznickej stolek Sbalit nejhezčí ze všech hezkých holek A na chrchlajícím prdícím mopedu S ní zmizet někam daleko, daleko dopředu Hledal jsem štěstí v Ulánbátaru na náměstí A žebrající děti mi kradly drobné z kapes v Praze A včera večer, když jsem seděl na terase Jednooký kocour ke mně přišel zase: ?Mňau,? řekl. ?Čau,? řekl jsem a zírali jsme oba ? tý vádo, to je ale tma! Vtip celý je v tom, běžet jak v porcelánu slon?