Z nebe padá ranní déšť (Bobek Pavel)

Z nebe padá ranní déšť, v dlaních jen pár mincí mám chtěl bych vstát a někam jít, jenže vlastně nemám kam. Často se mi nezdává, že se smutkem zápasím z nebe padá ranní déšť, to bude tím počasím. Z ranweje číslo jedenáct, startuje bílý jumbo jet a já tu v trávě okus dál, začínám se zimou chvět. V láhvi zbylo kapek pár, lásky jsou mí prokletí jedna zrovna jumbem tím, za chvíli mi odletí. Slyším motory jak řvou, letadlo stoupá výš a výš až nad mraky vyletí, už ho nikdy nespatříš. Tam nad mraky neprší, tam svítí Slunce, tam je líp ona snadno za pár dnů, zapomene na svůj slib. Na letadlo nenaskočíš, jako na rozjetý vlak opít se už nemám čím, dřepímtu jak zmoklej pták. Co mi zbývá nežli vstát, a svou smůlu dále nést přede mnou je rozcestí, a z nebe padá ranní déšť. Co mi zbývá nežli vstát, a svou smůlu dále nést, přede mnou je rozcestí, a z nebe padá ranní déšť.