Když báseň oprýská (Maxa Martin)

Když báseň oprýská zbyde pár holých vět. Z nich rým už nezískáš takový už je svět. A takoví jsme právě teď. Taky nám lásko nezbývá už skoro nic, jen vázne řeč jak nám slov ubývá. Ubývá nás, ubývá, je nás lásko čím dál míň. Ty svou zášť neskrýváš a já smířil se s tím. Nevlídná soudní síň otvírá náruč dokořán, už spadla klec, už jen můj stín kdoví proč mě podpírá. Když báseň oprýská, zbyde jen pár pár holých vět. Z nich rým už nezískáš, takový zkrátka je svět. A nám lásko nezbývá než prázdnej list papíru, pod slídou slov mlčení, jak ostrej břit rapíru nevlídná lidská zášť... Ubývá nás, ubývá, je nás lásko čím dál míň. Odcházíš a nezbývá než jen smířit se s tím. Tak zbytečný je ptát se proč každou noc trávu slyším růst, jen mlčení pod slídou slov prosvítá ti v brázdě úst. Ubývá nás, ubývá, je nás lásko čím dál míň Ty svou zášť neskrýváš a já smířil se s tím.