Píseň padlých (Maxa Martin)

Jako stín časů dávno zašlých pár bílých chryzantém v klopě nosím, nosím... Sláva vítězům, čest padlým, ať je hýčká matka zem, moc ji prosím, prosím... Jak slova závětí je vymazal dávno čas, déšť uhasil žízeň a z tváří špínu smyl Teď kdesi v zásvětí souká jim sníh a mráz z ledový příze na rubáš sváteční Až naplní se tvůj pohár času a život příští nevydá než na pár vteřin, vteřin... Stačíš se lásko má jen z krvavý kůže svléct, osedlat vážku a z černý špíny měst i se svým trápením se naposled vzhůru vznést, až jen zrnko hrášku spatříš z výšky hvězd