Vážka (Maxa Martin)

Čas práskl do koní, když pánbůh znenadání do štipce nabral špetku nebe za svítání. Já hlavu nesklonil, jen vyslovil jsem přání aby ti modrou vážku v　dlani vyčaroval z　ní. Aby si mohla na tvý skráni najít svý místo na tvý sponě do vlasů nechtěl jsem víc, a tak mi vyplnil to přání a od té chvíle už jen zírám v　úžasu jak se řítíš napříč světem jako jasná supernova občas to zvolníš a pak roztočíš to znova a pro tu chvíli tě pod svá křídla schová tvá modrá vážka safírová na sponě do vlasů co se na slunci tak blýská a všechno kolem krásně voní po růžích jen pozor dej, když si přivoníš moc zblízka bolí to jako ostrá tříska pod kůží. Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky prostě se otáčí jak černá gramodeska a pánbůh občas prstem vyorá jí z　drážky písničku, která není hezká a nikdo netleská… Všechno je pořád jak má být, jen občas při činu tě chytí jak platíš směnkou, která nemá nikde krytí. Ještěže vážka, jako zlatá rybka v　síti v　prameni vlasů dál se třpytí a nehodlá to vzdát. Jen občas hlavu sklání když osud v　dálce zlostně zvedá prst. Žádnej strach, ještě vydá na pár přání zbývá jich pořád víc než plná hrst jednou však naplní se čas, zmizí kouzlo hodokvasu jako když vítr z　tváře smete černou řasu a modrá vážka na sponě do tvých vlasů jednoho rána do zlých časů tiše odletí. Jen tak　znenadání vzlétne nad horizont jak slunce hřejivý škoda slov, jako jizva na tvý skráni zůstane po ní pramen vlasů – šedivý…. Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky…