Je teď tvá (Vondráčková Helena)

Pár her a stánky poutí, to dřív býval její svět, dětský smích snad z úst a pih jí dodnes neodlét. Ta, která mívá dosud sen, že sněží kvůli nám, dneska závoj má, ten z bílých pěn a spěchá kdovíkam. Je teď tvá, je teď tvá. Ten tam je vláček na klíč, zbyla po všem prázdná skříň, opouští to království, kam patří čím dál míň. Dcera, s níž se otec chlubil, má stále v očích třpyt, mámin hlas však neslyší, běží tam, kam musí jít. Je teď tvá, je teď tvá. Bílý most je stužka s myrtou a tam za ní dlouhý břeh, tak ji veď k těm hrotům skal, svou nejmilejší z všech. Ať jen neztratí svou něhu, ten kroužek, cos jí dal i tam na druhém břehu, ať ti šeptá dál a dál, já jsem tvá, jsem jen tvá. Tak ji miluj a snad věřit nech, že sněží kvůli nám. Ta, co věnem dá svůj vlastní dech, ta, bez níž byl bys sám, je teď tvá, je teď tvá