Účtování na vesmírných kontech (Settling Space Accounts) (Hradišťan)

Když se tě děti na ulici zeptají pane kolik je hodin a smráká se a míč se zakutálel nesmíš jim nahlas povědět že už je strašně dávno Vždyť co je čas co býval a co bude ještě znamenat za našich příštích dnů kolika branami jsme prošli shrbeni a kolik bylo vrátek přes kolik přelízek a zápraží A za koho se vlastně tolik trápíme ztraceni ve vesmíru v němž obří hvězda první velikosti není než nepatrná veš A ani děti nebudou nic vědět a nedoptá se kdo se na nic ptá a bude smrt na zlatém hrachu klečet a postaví nás všechny do kouta na přesných vahách život váží co bývalo a to co jest na jedné misce naši touhu ta druhá zbývá pro bolest Nevíme nevíš nikdo neví neptej se kam už není kdy za tebou kráčí eurydiké a nesmíš ohlédnou se jdi před navždy posledními vrátky až otevřou se maličko vrátí se dětská slza zpátky a skutálí se pod víčko Settling Space Accounts Only one child’s question can bring about an attempt to look back at one’s life. But up until the last moment „we don’t know, you don’t know, nobody knows, don’t ask where to, we’ve run out of time“. And what happens next?