Ďáblovo stádo (Matuška Waldemar)

Po zasmušilé pustině jel starý honec krav, den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav. Tu honec k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát, když z rozedraných oblaků viděl stádo krav se hnát. Jipijaé jipijaou, to přízraky táhnou tmou. Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé a na bocích mu plápolaly cejchy řežavě a oblohou se neslo jejich kopyt dunění a za ním jeli honáci až k smrti znavení. Jipijaé, jipijaou, to přízraky táhnou tmou. Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak a marně stádo stíhali jak mračno stihá mrak a proudy potu máčeli jim tvář i košili a starý honák uslyšel jejich jekot kvílivý. Jipijaé, jipijaou, to přízraky táhnou tmou. Tu jeden honec zavolal a pravil: „pozor dej svou duši hříchů uvaruj a ďáblu odpírej, bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát. Jipijaé, jipijaou, to přízraky táhnou tmou. Přízraky táhnou tmou.