Přiznání (Kryštof)

Až se světlo ztratí den rozloučí se oponou a šero ke tmě vrátí naše slova v touze utonou řekneš: hvězdy spí na střechách měsíc tančí, ale nespěchá vím nejspíš, že přestanem být svatí přikrytí jen záclonou a budem mít oba jenom jedno přání co budem chtít až do konce konců až do přiznání Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou, ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. A když hranice zmizí a naše těla rozplynou se v záři televizí v siluetu jedinou řekneš: vzkazy piš na mou tvář, na zdi kolem, na polštář, co nejdřív než je někdo zcizí než nahoře nám prominou že budem mít oba jenom jedno přání co budem chtít až do konce konců až do přiznání Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou, ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou, ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou.