Melancholie (Mišík Vladimír)

Občas se mi zalije beztak kalný zrak, ani nevím, co mi je, to já jenom tak. Do srdce se zaryje šídlo narezlý, ani nevím, co mi je, ale je to zlý. V létě šlapu na zmije, v zimě chroustám jed, nikdo neví, co mi je, proč – proč mě mrzí svět. Marta ani Marie nemají tušení, žádná neví, co mi je, ač jsou zkušený. Ať mě obalí zlatou fólií, ať mě povalí, ať mě polijí, ať tu odhalí, smutek orgií, kdy jsem doma sám se svou melancholií. Slzy jako pomyje znečistí mi líc, a já pořád, co mi je, teď to můžu řict. Je to melancholie, co brání mi plout, melancholie – nejpevnější z pout.