Žalm (Javory)

Matko měsíc požírá mračna a po své dráze letí bezútěšně denně ke stejnému cíli Branka je tichá a ty jsi konečně usnula tíživým spánkem po nocích které jsi probděla v slzách Tady je ticho dlouhé nekonečné absolutní ticho které jsem nikdy předtím nepoznal Matko co zbytečných slov jsem slýchal když jsem ještě dýchal co zbytečných vět jsem říkal co zbytečných myšlenek jsem se učil Nikdy jsem neměl čas si vlastně promluvit s tebou skřípala prkna která znamenají svět a mě to táhlo k pohybu který nevedl nikam jenom k chuchvalcům slov Vzpomínáš? Matko kolik mi tehdy bylo? ležel jsem s horečkou a zdál se mi nemocný sen o tom jak jdu dlouhou temnou loukou do neznáma Najednou mi divná úzkost svázala nohy chtěl jsem tě volat ale stáhlo se mi hrdlo z černého lesa poblíž se oddělil obrovský stín a zaclonil nebe vyšlehl plamen a jeho jazyky sahaly ke mně když jsem se probudil cítil jsem studený šátek na horkém čele a tvoji teplou dlaň ve své bylo mi úžasně dobře když jsem pak usínal klidně Vzpomínáš? Matko cítíš ten chlad co táhne od lesů? rozumíš řeči červené hlíny a černé krve? Nes moje poselství lásky a pochopení nes moje poselství těm kteří věří a cítí mezi pomníky z ledu a slov Nes moje poselství v zesláblé dlani dones ho na stůl chytrým a silným dones ho na stůl těm kteří vládnou a nevědí Matko