Vůně příštích cest (Smolík Jakub)

Že vázla řeč, tak jsem si za stůl sed Učil ji karty hrát Pak jsem řek vtip, jenže se nepoved Sám jsem se musel smát Když jsem jí mával časným ránem v šest Voněla vůní marných, příštích cest Začla mi svá, tajemství svěřovat Z ničeho nic jen tak Že jistý pán, má-li ji vůbec rád Pak hodně, všelijak A zaslouží si hodně přísný trest Voněla vůní marných, příštích cest Je to tak dlouho, že se můžu plést Voněla vůní marných, příštích cest Zas někdy nashle, řek jsem, když autobus Konečně byl už zde Tak čau, mi řekla a nehtem na ubrus Napsala číslo své Dávno ne dítě, v očích mírnou lest Voněla vůní marných, příštích cest Dávno ne dítě, v očích mírnou lest Voněla vůní marných, příštích cest