Básník a já (Zagorová Hana)

Má pokojík špinavý, všude neumyté nádobí; tam dívenkám vypráví, že je velký básník soudobý. Bývá s ním jen jeho lýra, já ho znám: má vous a kníra. Dál už jen pár nikláků, ale pýchu k oblakům. Já vyšla s ním do schodů, sedla na zem, neměl žádnej stůl. Pak z neznámých důvodů jsem tam zůstala s ním léta půl. Léta půl a zimu dlouhou, hřálo nás jen víno s touhou, psal na vlas můj zlacený verše špatně placený. My žili jako malí a dlouho spali a každá noc byla stejně vroucná, pusy sladký, žádný hádky, a žádnej plán do budoucna. Už to padlo. On píše dál, ale teď žene se za slávou blýskavou, tím oba nás čeká šeď: Mladá láska zašla únavou. Bývá s ním už jen ta lýra, já se vdám za inženýra, ten líbá hůř, nemá knír, ale v duši klid a mír. My žili jako malí, dlouho spali a každá noc byla stejně vroucná, pusy sladký, žádný hádky, a žádnej plán do budoucna. Už to padlo. On píše dál, ale teď žene se za slávou blýskavou, tím oba nás čeká šeď: mladá láska zašla únavou. Bývá s ním už jen ta lýra, já se vdám za inženýra, ten líbá hůř, nemá knír, ale v duši klid a mír.