Bože, tohle jsi chtěl (Zagorová Hana)

on: Nic nežli noc, dusná než k zalknutí. Blesky měly přinést očistu jako tenkrát. Dnes ale ani jeden z nich neotvírá cestu k nebi. Ó, Bože, tohle jsi chtěl? ona: Nic nežli noc, daleko do rozbřesku. Jen poštolka počítá s tím, že ji probudí slunce. on: Pamatuju si tvé šaty tenkrát, ale cos měla na sobě dnes… ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl… Abych usínala sama, i když on je na dosah a neměla to za zlé jemu ani sobě? on: Ke škodolibé radosti těch, co nám kdysi záviděli. ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl? on: Co se to s námi jen stalo. Už se nezeptáme jeden druhého, nač právě myslí. Na hony vzdáleni svým předsevzetím, jsme k sobě lhostejní a zároveň se zraňujem´. Ó, Bože, tohle jsi chtěl? ona: Strach, lítost, pochyby… živíme každý sám v sobě, ty a já, dva, co se potkali. Kdo rozhodl o tom, že se máme teď jenom míjet… Ó, Bože, tohle jsi chtěl? on: Ty a já… Jak to, že už nejsme, jak to, že přesto existujem´… Ty a já… To, co mělo přijít a je už beznadějně za námi. ona: Miluju, tedy jsem, tak jsi to tehdy říkal. on: Jsem! Ale mnohem méně než bych mohl být vinou vlastní nedostatečnosti. Chtěli jsme vykonat hrdinské činy a děti budou číst o našich selháních. ona: Ale zamilovaná děvčata budou dál vyhlížet svou hvězdu. on: Zamilovaná jenom do lásky, do vlastních představ a odevzdají se z netrpělivosti. Čekat je nuda… ona: A přesto ty i já, každej z nás, na něco čeká! on: Čekat na rozbřesk. Přijde i bez nás! Jediná jistota. Ta, z níž neplyne nic. ona: Čekat na rozbřesk. Přijde i bez nás! Jediná jistota. Ta, z níž neplyne nic. Nic pro toho, kdo pro tmu nevidí noc, ale poštolka počítá s tím, že ji ráno probudí slunce. Ó, Bože, tohle jsi chtěl? on: Ó, Bože, tohle jsi chtěl. Amen.