Čas odejít (Zagorová Hana)

Ani řetězem se nedá pes k boudě navždy přikovat, ani bičem nezkrotí se kůň, když stát se mu nechce, ani z nejdražší vlny neupleteš síť snů, ani z kvartýru zlatou klec nesvedeš, když chlap doma nechce být. Když lístek už má na cestu kdoví kam, jestli se nevrátí nebo nevrátí, trhej si z kopretin odpustky mládí a našich vin, co se jako plyn bytem rozběhly a těžko už je vyvětráš. Tak už nech těch scén, tak už nech těch scén, moc mi to nejde lhát, hlavní role hrát. Já prostě nejsem formát, co má s tebou denník psát. Když se k ránu nakláněla noc jménem poprvé, když si krajina svlékla košili šitou z šedých stínů, když i červánky rozběhly se pást na nás dvou, když jsme před léty přešli práh dospělých až po uši v rozpacích, kdo věděl, co bude dál. Kdo znal nit příběhů, co jsme si žačli už tenkrát už dávno a co se říkat má, když motýl lásky přistává letem klouzavým. I teď už málo vím i teď, vážně po létech. Už né pod nebem, už ve čtyrech zdech. S dechem zúženým čekám po špičkách, čekám na správný čas, kdy mám zůstat a kdy odejít.