Kapky (Zagorová Hana)

Kapky rosy, kapky deště. Kapky potu, kapky krve. To je láska. Říkej dnes a zítra ještě. Ještě slůvko sté a prvé. To je láska. Slůvko někdy bezbranné a tonoucí jak pápěříčko holubí, co vítr svál. A jindy slunce tekoucí, kdy smích a pláč jsou naruby a blázen král. Kapky nebe, kapky Země. Kapky světla, kapky bláta. To je láska. Vzejde ze mě, vzejde z tebe. Jednou zlá a jindy svatá. To je láska. Je jak tříska pod kůží, bez konce poušť a spánek zmáhající stráž - je z výšky pád. A jindy krásně žhavá spoušť, kdy v sobě štěstím umíráš a toužíš dát. Láskou se v máji svléká něžná kůra z bříz. Láska jak míza stéká. Řekni, řekni kdys, kdys prvně pil tu révu se solí a měl jsi strach, že láska zabolí tě po kapkách. Kapky blaha, kapky vůní. Kapky v troskách padlých tvrzí. To je láska. V blátě nahá, bosá v trní, v očích sladkou závrať hrůzy. Nosí láska. Chodí v džínách odřených, neptá se let a na zdech kreslí dvojí stín a dvojí tvář. Když přijde, skoupí celý svět. A každý velký sen a čin, i déšť, i zář. Láskou se slůvka letmá básní stávají. Láskou k nám hvězdy ve tmách v kapkách stékají. A jako tón chce strunou znovu znít, tak člověk touží, jako že chce žít, kapky lásky pít. Kapky lásky pít. Kapky lásky pít.