Má pohádková země (Zagorová Hana)

Chodila jsem po lukách, krásně volná, krásně bosá, bez prstýnků na rukách, jen v košilce lehoučké. Tráva byla vysoká, do pasu mě myla rosa. Odemkla jsem tajný práh pohádkové země své. Byl modrý letní krásný den a v trávě senzační, jak nádherný a živý sen, potůček průzračný. Mě chvíli nad tím zázrakem tál v očích dík i pláč, když pila jsem z něj polibkem, on šeptal není zač. Potom slunce začlo hřát, prozářilo každou chvilku, modré ticho bez lidí, sametové louky, pláž. Já lehla jsem si do trávy a zanevřela na košilku, vždyť jsem v tajné zemi své, všude kolem lesů stráž. Má louka snů je pohádkou, můj ráj, kde jsem jak v snách, tam žádné cesty nevedou a nejsou na mapách. V té krásné zemi zázračné, o které já jen vím, já v trávě rosou stříbrné tě jednou políbím.