Mrtvá láska (Zagorová Hana)

Všem lidem na vědomost se dává, že dnes za ranního rozbřesku umřela láska. Úsvitem jsem šla domů, bylo to smutné ráno. A ze štítů všech domů padalo těch pár slov. Řekl jsi, že už nechceš mou lásku v těchto zdech. Oči mé chtěli křičet však k ústům chyběl dech. Pak zavřela jsem dveře a s nimi i svůj svět. Zabil jsi moji lásku, stačilo jen pár vět. Zemřela má láska a smrt k ní byla vlídná. Stačilo napsat závěť a umírala klidná. Snad byla příliš mladá, snad spaloval ji strach, že po ní na tvém prahu nezůstal ani prach, že po ní na tvém prahu nezůstal ani prach. V závěti měla smutek a mládí velký kus, čtyři dlaně slzí a štěstí plný vůz, věnec žitných klasů a bílý kapesník, pramen dětských vlasů a v celofánu zvyk. Teď chodit budu městy, navštívím každý chrám. Na dveřích cinkne zvonek, já potichu se ptám: "Nemáte, prosím, lásku, takovou do běla. Já měla jednu krásnou a včera umřela. Já měla jednu krásnou a včera umřela."