Obraz smutný slečny (Zagorová Hana)

V pokoji visí obraz smutný slečny, má ruce v klíně, oči neskutečný, plamínek rtů, ten zhasl od líbání, postel a židle, život k uzoufání. Jen černej kocour hlídá den a barvou je mu podoben. V pokoji visí obraz smutný slečny, spálený oči, slzy přebytečný, na dveře dávno nesáhla už ruka a hlava sotva vydrží ta muka. Á, jen černej kocour hlídá den a barvou je mu podoben. Dny letí za sebou jak hejno labutí, proč jejich křídla zebou, proč stojím bez hnutí, já za ten týden zvadla, co čekám u dveří a pohled do zrcadla mě znovu udeří. Já dobře vím, ten obraz smutný slečny, že jsem to já a moje nářky věčný, plamínek rtů, co po líbání prahne, když večer na kliku samota sáhne. Á, jen černej kocour hlídá den a barvou je mu podoben. Jen černej kocour hlídá den a barvou je mu podoben. Jen černej kocour hlídá den a smutek padá jako kmen.