Podivín (Zagorová Hana)

Za starou kůlnou a zdí, tam bydlí sám, stranou dnů a v přítmí dávných snů; uprostřed krámů svých on sám je spíš jen podivín. Prej jenom málokdo ví, že jeho dům je tajná skrýš, kde velkým snům jsi blíž, tam stěny neznaj pláč, on sám je spíš jen podivín. Ó, jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království – ukázal mi dům zády k všedním dnům, hluchý k obdivům. Jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království – tam kde bydlí sám, vzdálen dětským hrám, lidským nástrahám. Tam vprostřed krámů všech svých nepoznal pláč ani smích, jen v přítmí dávných snů a nemá zdání, co je zač ten svět, ten kolem nás. Za starou kůlnou a zdí, tam bydlí sám, stranou dnů a v přítmí dávných snů; tam stěny neznaj pláč, on sám je spíš jen podivín. Parampapá… Jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království – ukázal mi dům zády k všedním dnům, hluchý k obdivům. Jen jednou podivín mě pozval tam tam do svýho království – tam kde bydlí sám, vzdálen dětským hrám, lidským nástrahám. Jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království. Á... Jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království. Lalalá... Jen jednou podivín mě pozval tam, tam do svýho království.