Pokušení (Zagorová Hana)

Co se mi posmíváš, co se mi směješ? Že nejsem taková jako jsi sám. Radši se podívej k čemu to vede, dostat mě do kolen, to je tvůj plán. Tohle mi nedělej, takhle mě svádět v obleku ze zlata, pohled jak blesk. Tvý slova čarovný vstupují do mě, já ale dobře vím, že je to lest. Pokušení nezbavím se, já vím, to je v nás. S nekonečnou marnivostí nechci ztrácet čas, přesto, ale v hloubi duše stále slyším hlas, co mi šeptá hříšný věty a já říkám, vem tě ďas. Už si tu zas se svými pozlátky a říkáš, pojď, dej mi svůj klíč. Nenaletím na tvoje pohádky. Šatičky, botičky, všechno je pryč. Co když teď pro změnu já chci tě svádět, ty budeš tancovat, já budu hrát a pak se uvidí, jakej si ďábel. Tvý čáry pohasnou, zůstane prach.