Rozhovor v tichu (Zagorová Hana)

Ještě mi zbývá jen srovnat dluh a jít. V šatně vzít kabát, vždyť oba chcem´ mít klid. Jen vrchnímu se zdáme trochu nevyrovnaní, když oběma nám popel padá přímo do dlaní. Možná jsme k smíchu těm dvěma vedle nás v tom prázdném tichu, jenom stěží tlumím hlas a ty jen kroutíš hlavou, kterou skrýváš do dlaní. Těm dvěma za školou jsme k zasmání. Musím jít, stejně musíš jít i ty. Kde mám vzít prázdné bílé sešity, kde mám vzít jeden bílý nepopsaný čistý list? Kolem nás voní káva a v ní rum, tady čas není důvod k malérům. Prosím vás, pane vrchní, musím jít, zaplatím. Jsme nad propastí a oba chceme pád. Jen rány bez náplastí chceme rozdávat. Jen já tu jsem a má je pravda, můj je celý svět. Chci vědět, kdo nás naučil tu snůšku prázdných vět. Co dřív se zdálo tak jasné jako den, leží nám přes cestu, jak vyvrácený kmen. Jsme žárliví a podráždění, umíme i lhát. Zřejmě tedy není o co stát. Musím jít, stejně musíš jít i ty. Kde mám vzít prázdné bílé sešity, kde mám vzít jeden bílý nepopsaný čistý list? Kolem nás voní káva a v ní rum, tady čas není důvod k malérům. Prosím vás, pane vrchní, musím jít, zaplatím. Musím jít, stejně musíš jít i ty. Kde mám vzít prázdné bílé sešity? Prosím vás, pane vrchní, musím jít, zaplatím. Prosím vás, pane vrchní, musím jít, zaplatím.