Tam pod naší strání (Zagorová Hana)

Vánek z údolí zvadlou trávu loukám načechrává, obzor zrůžoví a hned prvním stínem přivolává to, co já si celý den nepřiznávám, a když snad, tak nad tím jen rukou mávám, o čem si mi každou noc jenom zdává, jen zdává, jen zdává... Pokaždé když další den dohořívá, utíkám s tím, co stále v sobě skrývám, tam, kam nikdo za mnou už nechodívá, tam bývám. Tam pod naší strání, sama se svým přáním, které splní, které splní, jen dotek tvých dlaní. A tak mé dny jdou, pokaždé je stejná hvězda zháší. Je to náhodou, že mi zprávu žádnou nepřináší? Nevěřím, že jen já si zavzpomínám, ani, že tvá láska už dohasíná, že tou, která teď vůbec neusíná je jiná, je jiná... Pokaždé, když další den dohořívá počítám jen kolik jich ještě zbývá. Tam, kam nikdo za mnou už nechodívá, tam bývám. Tam pod naší strání, sama se svým přáním, které splní, které splní, jen dotek tvých dlaní.