Píseň číslo sto padesát šest (Ryvola Wabi)

Všem vosamělejm holkám, Zuzanám, Mílám, Věrám, Stáňám, Evám, atd, atd. Je smutnej večer na podzim a venku padá sníh po mrtvý pláni sídliště veze dívka dítě na saních dvě natřískaný tašky nákupní a kabelku a strach jestli již zejtra ve školce pustěj dítě přes práh To by zas totiž musela žádat vo paragraf vona snese klidně konzervy ale dítě potřebuje hrách a mlíko, šunku, sejry, mák kde na to má člověk brát když žije ve svým kutlochu přebírá se ve snách Teď už jede dlouhým výtahem svý dítě na rukou ani ty dvě tašky nákupní jí nejsou zárukou že ňákej chlap jí za úsměv nevopraví kohoutek dítěti že dá žvejkačku spraví ruce vod loutek Je smutnej večer v sídlišti a namodralej svit už rozvinul jas nad krajem kde by měli lidi žít ta holka utírá nádobí na svý voči nevidí a spousta ženskejch vokolo ji tohle závidí Že může kdy chce s každým chlapem do postele jít že nemusí se když de spát s manželem rozloučit je mladá hezká souměrná vohlídne se každej muž nikdo z nich by jí nevěřil že co je soulož neví už Řekni mi malý zrcadlo za šest korun padesát proč holka hezká jako já by nemohla se vdát je spousta mužskejch vokolo a já pořád sama sem to asi že mám mimino a třicítku za pasem A zejtra zase do práce v pět hodin musím vstát pro dítě jídlo uvařit a do školky ho dát a potom v práci půvabnou veselou holku hrát nenechat se řečma votrávit a bejt pořád akorát A běží čas a roky dou dou do zapomnění jen na způsobu života holkám nic nemění pořád stejný smutný večery a práce nad hlavou proč vlastně mužský nechtějí žít s ženskou v páru Je smutnej večer na podzim a já sem holce plách mám ramena a myslím si že nezůstanu kách ale za mnou jako nestvůra potáhne její stín do smrti mi v duši zůstane jen halda rozvalin