Lásko, mě ubýva kil (Lokálka)

Já sám pozdě večer jsem na hřiště vešel, vzal trenky a uslyšel smích, krásná se zdála, s koulí si hrála, já se zeptal, zda vrhat s ní smím, jestli chceš, se mnou vrhej, pak pro kouli zdrhej, vždyť máš nejmíň metrák a půl, rovná jak svíce už neřekla více, a já díky ní do vln sportu vplul. Já denně pak vrhal jak po červeném víně a tuk zvolna měnil se v sval, já namísto piva jen kofolu srkal a kondiční fotbal jsem hrál, pak po celém roce s kyticí v ruce jsem za sličnou koulařkou šel, už se štíhlým pasem řek' třesoucím hlasem slov pár, co jsem dávno říct chtěl. Řek' jsem jí: "Lásko, mně ubývá kil a mám nyní svaly, kde dřív bůček byl, já cítím se králem, chci s tebou jít sálem, tvé 'ano' je můj velký cíl," řek' jsem jí: "Lásko, mně ubývá kil." To, co potom se stalo, mě úplně vzalo a po zádech rozběh' se mráz, ona v saku tam stála, dost divně se smála a hluboko zněl její hlas, aby výkon svůj zvedla, prý moc prášků jedla, a teď je z ní chlap, jak má být, pak pravil mi Véna, ten bývalý žena, slov pár, dodnes slyším je znít. Řekl mi: "Karle, mně přibývá kil, já cítil se krásně, když dívkou jsem byl, však nedbal jsem rady, teď pryč jsou mé vnady a v mlhách se ztrácí můj cíl," řekl mi: "Karle, mně přibývá kil."