O ohních, trávě a milencích (Žamboši)

Hlava vzdala vládu, v pádu našla v jeho očích Místo s vlídnou trávou, dobré k přistání Byli dřevem v žáru, v žáru co si neochočíš Každý žhářem, tomu druhému O svatbě mu plála, plála ohněm bílých šatů Až se bál že Pánu kostel vyhoří A zvony do nich tloukly, tloukly jako do dvou mlatů Když tam táli touhou po noci. Hoří! Teď si zbláznění skáčou do svých plamenů Vždyť Ráno, to je Požárník, ten je uhasí svítáním Po deseti létech, létech s mužem už to umí Ví jak křesat, foukat než se rozhoří Jen ji místo trávy, trávy co tak hebce šumí Kůži řízne břitká ostřice Jeho zase trápí, trápí co odepsal z dlaní Když si spálil ruce v cizí hranici Teď mu jeho výheň, výheň chladí jedno lhaní Kam jen podá dlaňové přiznání? Svítá, žádná siréna nezní tichou ložnicí Jen přítmí roštů postelí rudě ozáří doutnání Ještě ale třísky, třísky pro své ohně mají Ještě chtějí zahnat stíny lezavé Sáhli do svých zásob, zásob nadělaných v Máji A svůj Únor, na prach spálili Jaké je to vroucí, vroucí když je člověk mladý To se hoří, pálí, to se přikládá Chystejme si dříví, dříví pro své noční chlady Než nás mráz, v cíchách překvapí