Samomluva (Žamboši)

Ne nevzlykej, že ti před očima zemřel ráj Ta planeta kdysi modrá dnes už šedá dohrála Tvá člověčí pýcha, lidská hrdost, jakoby roztála Teď brečíš tu jako malej A slepá kolej Je proti tobě knihou bez konce A jen rozjímáš, nad svou divnou náturou Tak vykřičels všechnu svou zlobu A rozdal jsi pár krutých ran A bolest tvých rozbitých kloubů Vždyť ruce máš krvavý Vražedná krutost ti na hranu zvoní a děsí Takže k čemu je lítost, copak splněná přání netěší Tak poslední živý strom konečně umírá A to, co teče v řekách je celá jedů plejáda A všem dětem odedneška přírodopis odpadá A ty brečíš tu jako malej A slepá kolej Je proti tobě knihou bez konce Jen hlavou kroutíš, nad svou lidskou náturou Tak jsi to chtěl jen se přiznej Sám sobě nemusíš lhát A té zbytečné snahy už nechej Stejně tě nikdo neslyší