Klobouk plný deště (Zich Karel)

Hadry smáčel déšť jak tam u zdi nářků spal úsměv blázna měl a půlku váhy a klobouk zmaštěný stal se kašnou opodál a ten déšť v něm zněl když čas náhle oněměl o čem snil ten strašák do zelí a déšť myl tu tvář filozofa světadíl ve snu rozdal celý za těch pár chvil klobouk málem plný vláhy byl. Tak se zprávou stal jeho klobouk plný deště zprávou pro blázny co někam táhnou majitel z vína spal snil ten krásný dávný ještě v hloubce vrásek nápis měl že čas dávno přeletěl on svůj čas svým vínem zpomalil sám ho hřál i mráz když dny nesčítal hledač krás krásu málem párkrát odhalil teď tu v pustinách zůstal před ním klobouk plný vláhy stál. Klobouk plný deště moh´ by klidně jednou můj být vždyť to stačí jenom být a ruku vztáhnout tahle trofej putovní stvořená je pro ráj bláznů co se vznášejí za tou stejnou nadějí jako on právě vzbuzený ze sna do bdění když právě přestal déšť pod hadry mu zněl dávno puklý zvon klobouk s deštěm vzal já to nebyl, já to nebyl kdo se tenkrát smál.