dvě labutě (xavier Baumaxa)

Letěly spolu dvě labutě vesmírem a ten stál nehnutě letěly spolu dvě labutě vesmírem a ten stál nahnutě letěly spolu dvě labutě vesmírem a ten byl pohnutý Stále Tě chci, stále po Tobě toužím, ale vím, že to mám nahnutý Teď letí, vidíš tu krásu, dvě labutě slzavým údolím, co jim někdo naplakal, snad znovu najdu Tě Jak se rozjímáš nad hladinou rybníka v celé kráse své Párkrát Tě obkroužím, křídly zamávám, cítím světlo Tvé Dvě labutě spolu spí, na křídlech mladé nesou a chrání Úplněk protnul jejich stíny, jen se dotknout, tak co ti brání? Dlouhými krky srdce utvoří a zrcadlo vody to vše znásobí, pak se zeptám, zcela zdeptán, jak to na Tebe působí? Umírá labuť sama v rákosí, když ji ta druhá náhle přese všechno opouští Smutný je pohled na rybáře, když jednoho hrázného dne stavidla naděje vypouští, on je vypouští... Zakrouží labuť nad rybníkem, přistává a jde naposledy sama spát Krásný byl ten let, těch pár let, nádrž je prázdná - i to se může stát Jediná, krásná, veliká, nesrovnatelná a poslední mě opouští, klečím tu v blátě, brečím, slzy jak hrachy mám, myslel jsem, že se odpouští, že se odpouští... Jediná, krásná, veliká, nesrovnatelná a poslední mě opouští, klečím tu v blátě, brečím, slzy jak hrachy mám, myslel jsem, že se odpouští, že se odpouští... že se odpouští, že se odpouští... myslel jsem, že se odpouští, že se odpouští...