Holoubek (Erben Karel Jaromír)

Okolo hřbitova cesta úvozová; šla tudy, plakala mladá hezká vdova. Plakala, želela pro svého manžela: neb tudy naposled jej doprovázela. ? Od bílého dvora po zelené louce jede pěkný panic, péro na klobouce. ?Neplač, nenaříkej, mladá, hezká vdovo! škoda by tvých očí, slyš rozumné slovo. Neplač, nenaříkej, vdovo, pěkná růže! když muž ti umřel, vezmi mne za muže.? ? Jeden den plakala, druhý ticho minul, třetího žel její pomalu zahynul. V témdni umrlého z mysli vypustila: než měsíc uplynul, k svatbě šaty šila. ? Okolo hřbitova veselejší cesta: jedou tudy, jedou ženich a nevěsta. Byla svatba, byla hlučná a veselá: nevěsta v objetí nového manžela. Byla svatba, byla, hudba pěkně hrála: on ji k sobě vinul, ona jen se smála. ? Směj se, směj, nevěsto! pěkně ti to sluší: nebožtík pod zemí, ten má hluché uši! Objímej milého, netřeba se báti: rakev dosti těsná ? ten se neobrátí! Líbej si je, líbej, ty žádané líce: komus namíchala, neobživne více! ? ? Běží časy, běží, všecko sebou mění: co nebylo, přijde, co bývalo, není. Běží časy, běží, rok jako hodina; jedno však nemizí: pevněť stojí vina. Tři roky minuly, co nebožtík leží; na jeho pahorku tráva roste svěží. Na pahorku tráva, u hlavy mu doubek, na doubku sedává běloučký holoubek. Sedává, sedává, přežalostně vrká: každý, kdož uslyší, srdce jemu puká. Nepuká tak jiným, jako jedné ženě: s hlavy si rve vlasy, volá uděšeně: ?Nehoukej, nevolej, nehuč mi tak v uši: tvá píseň ukrutná probodá mi duši! Nehoukej, nežaluj, hlava se mi točí: aneb mi zahoukej, ať se mi rozskočí!? ? Teče voda, teče, vlna vinu stíhá, a mezi vlnami bílý šat se míhá. Tu vyplývá noha, tam zas ruka bledá: žena nešťastnice hrobu sobě hledá! ? Vytáhli ji na břeh, zahrabali skrytě, kde cesty pěšiny křižují se v žitě. Nižádného hrobu jí býti nemělo: jen kámen veliký tlačí její tělo. Však nelze kamenu tak těžko ležeti, jako jí na jmenu spočívá prokletí!