Vodník (Erben Karel Jaromír)

I Na topole nad jezerem seděl Vodník pod večerem: ?Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Dnes je čtvrtek, zejtra pátek šiju, šiju si kabátek: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.? II Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: ?Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.? ?Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven. Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechod, dceruško, k vodě ven.? ? Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. ? První šáteček namočila ? tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podlé skal zelený mužík zatleskal. III Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje. Tu slunéčko nezahřívá, větřík nezavěje: chladno, ticho ? jako žel v srdci bez naděje. Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní; v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr Vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti: však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhlédají jeho milých oči. ? Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sítě, a ženuška jeho mladá chová malé dítě. ?Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu! ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu. Ty radostně vypínáš ke mně ručky obě: a já bych se radš viděla tam na zemi v hrobě. Tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně bliže. Hajej, dadej, synku můj, můj malý Vodníčku! Kterak nemám zpomínati smutná na matičku? Starala se ubohá, komu vdá mne, komu? však ani se nenadála, vybyla mne z domu! Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: starosvati ? černí raci, a družičky ? ryby! A můj muž ? bůh polituj! mokře chodí v suše, a ve vodě pod hrnečky střádá lidské duše. Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! nevdala se tvá matička ve příbytek lásky. Obluzena, polapena v ošemetné sítě, nemá žádné zde radosti, leč tebe, mé dítě!? ? ?Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zpěvu! tvoje píseň proklatá popouzí mne k hněvu. Nic nezpívej, ženo má! v těle žluč mi kyne: sic učiním rybou tebe, jako mnohé jiné!? ? ?Nehněvej se, nehněvej,. Vodníku, můj muži! neměj za zlé rozdrcené, zahozené růži. Mladosti mé jarý štěp přelomil jsi v půli: a nic jsi mi po tu dobu neučinil k vůli. Stokrát jsem tě prosila, přimlouvala sladce, bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce. Stokrát jsem tě prosila v slzí toku mnohém, bych jí ještě naposledy mohla dáti sbohem! Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla: ale kůra srdce tvého ničím neobměkla! Nehněvej se, nehněvej, Vodníku, můj pane! anebo se rozhněvej, co díš, ať se stane. A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá: učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá. Učiň mne radš kamenem bez mysli a citu: by mi věčně žel nebylo slunečního svitu!? ? ?Rád bych ženo! rád bych já věřil tvému slovu: ale rybka v šírém moři ? kdo ji lapí znovu? Nezbraňoval bych ti já k matce tvojí chůze: ale liché mysli ženské obávám se tuze! Nuže ? dovolím ti já, dovolím ti zdůly: však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli. Neobjímej matky své, ani duše jiné: sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine. Neobjímej nikoho z rána do večera: před klekáním pak se zase vratiž do jezera. Od klekání do klekání dávám lhůtu tobě: avšak mi tu na jistotu zůstavíš to robě.? IV Jaké, jaké by to bylo bez slunéčka podletí? jaké bylo by shledání bez vroucího objetí? A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase, aj, kdo může za zlé míti laskavému dítěti? Celý den se v pláči těší s matkou žena z jezera: ?Sbohem, má matičko zlatá! ach, bojím se večera!? ?. ?Neboj se, má duše drahá! nic se neboj toho vraha; nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!? ? Přišel večer. ? Muž zelený chodí venku po dvoře; dvéře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře. ?Neboj se, má drahá duše! nic ti neuškodí v suše, vrah jezerní nemá k tobě žádné moci nahoře!? ? Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: ??Pojď již domů, ženo moje! nemám ještě večeře.?? ? ?Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu! a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře.? ? O půlnoci buch buch! zase na ty dvéře zpukřelé: ??Pojď již domů, ženo moje! pojď mi ustlat postele.?? ? ?Vari od našeho prahu, vari, pryč, ty lstivý vrahu! a kdo tobě prvé stlával, ať ti zase ustele!? ? A po třetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit: ??Pojď již domů, ženo moje! dítě pláče, dej mu pít!?? ? ?Ach matičko! muka, muka ? pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!? ? ?Nikam nechoď, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach. Vari, vrahu, do jezera! nikam nesmí moje dcera; a pláče?li tvé děťátko, přines je sem na náš práh.? ? Na jezeře bouře hučí, v bouři dítě naříká: nářek ostře bodá v duši, potom náhle zaniká. ?Ach matičko, běda, běda! tím pláčem mi krev usedá: matko má, matičko zlatá, strachuji se Vodníka!? ? Něco padlo. ? Pode dveřmi mok se jeví ? krvavý; a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží ? mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.