Bůh musel mít srdce kovboje (Taxmeni)

A D A D A D Je to moc krásný, když si ruce prokřehlý nad ohněm zahřívám A D A D A A7 a vánek sem tam bloudí hloubkou údolí, mé vlasy ovívá. D Dmi F#mi A7 Kafe v plechovým hrnku je nevýslovně voňavý. D G H E Jak jen tak v trávě klímám, jsou tu hned myšlenky toulavý. A D A D A D Všude je klid a jen tam, kousek pode mnou dál potok pospíchá. A D A D A A7 Slyším svůj vlastní dech, jen občas křídla múr promluví do ticha. D Dmi F#mi A7 Nebe je samá hvězda, jak tmavě modrá zahrada, D G H E jestli ráj tohle není, mně tak aspoň hodně připadá. H E A A7 A tak si říkám, zřejmě tak to je: D Dmi H E A D A D A hm, hm, Bůh musel mít snad srdce kovboje. Bulváry, kasina a spousty neonů noc na den promění, ale jsou stejné v pátek jako v úterý, jak sochy kamenný. Stačí mi za pár týdnů tam jeden víkend nahlídnout, pár holek a pár filmů, město víc neumí nabídnout. To když mě časné ráno prvním zábleskem po tváři pohladí a stírám spánek proudem vody průzračné, že chladí, nevadí. A když zaslechnu koně jak prohání se v ohradách, když hladím jeho hřívu, v té chvíli mě zas napadá: tak jak to říkám, zřejmě tak to je: hm, hm. Bůh musel mít snad srdce kovboje.