Vana plná fialek (Hana Hegerová)

Když okna první elektriky poslala známé cukrbliky záclonám mého pokoje a úsvit přišel stisknout kliky – tak po klávesách harmoniky šly tóny dělat rozbroje. Pod střechou kdosi hrál. Někdo se tomu smál, zatímco jiný dostal vztek. Tak či tak každý den hlásil se refrénem: "Já dnes mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialových fialek." Tak chodilo to každé ráno. A někdo říkal: "Nevídáno, ať se ten chlápek pobaví." Další však říkal svojí ženě: "Dost divný přístup k hygieně – vždyť připraví se o zdraví." Nahoře zatím hrál dotyčný klidně dál – všem nájemníkům ve spolek. Jak přání "Zlomte vaz" nám předával svůj vzkaz: "Já dnes mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialových fialek." Postupně se všem zalíbilo budit se písní, zvlášť když lilo s harmonikou tahací. Začli jí říkat akordeon, já říkala Alain Delon tomu, kdo bydlel v oblacích tomu, kdo bydlel v oblacích. Už se to stěží někdo doví, kdo tenkrát bydlel mezi krovy starého domu v Karlíně. Odešel prostě jednou k ránu z bytu, co nikdy neměl vanu a voněl nejvýš po víně. Tím, co nám tady hrál, nás vlastně obelhal, řekli si všichni ve spolek. Já v špatném počasí však dodnes zpívám si: "Já dnes mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialových fialek."