Píseň o jasmínu (Hana Hegerová)

Kdybych tak jednou mohla vidět, jak rozkvétá jasmín. Tu chvíli, kdy se rozpuká na květ a vytryskne z tmy. Zakryla bych ten jasmín dlaní, aby ho neodvál vítr, neodplavilo usínání, aby ho nezničil čas. Ten jasmín v noci tolik voní a svítí a vábí a musíš myslet na hedvábí, když dáš si jej k rtům. Ale ráno je chladné, jasmín v tu chvíli zvadne, necítíš vůně žádné, poslední lístek spad. Chci vidět na své vlastní oči, jak vyrůstá láska. Zažít tu chvíli, kdy se točí s člověkem nebe i zem. Zakryla bych tu lásku dlaní, aby ji neodvál vítr, neodplavilo usínání, aby ji nezničil čas. Ta láska v noci tolik pálí a láká a vábí a musíš myslet na hedvábí, když cítíš mou pleť. Ale ráno je chladné, s rosou stesk na mne padne. Nechci už lásky žádné, chce se mi spát. La la la la … Nechci už lásky žádné, chce se mi spát.