Jde jaro do léta (poezie) (Kryl Karel)

Jde jaro do léta a léto do podzimu. V kostýmu Hamleta a v mozku Hirošimu "Strach" krajem obchází sešvagřen s beznadějí. Vrah chlastá se zloději v putice nad hrází. Na prášek rozemelou má váhání, mé činy neb kdo je onde mnou, je vlastně někdo jiný, zombie, sen z morfia, ve vodě obraz klamný. Kdo jsem? Jen bezvýzanmný zatrpklý pária. Ten druhý přebírá vítězství, pocty ceny. Mé "já" je nevíra. Půlkacíř, uřícený z útěku před láskou, před citem, před pohodlím. Ještě se někdy modlím v tom příliš hlasitém hrabivém očistci. Co zbývá moji páni? Jen pokorně přečíst si tiše a bez reptání rozsudek mlčení a nad skleničkou raky dál věřit na zázraky. Uctivost, vážení!