Odcházet za svítání (Ryvolové bratři)

Až nenávratně klapnou dveře po ránu a ticho nám (až mi) poví že jsem sám jen vzdálenej hlas chraptivýho sopránu mi potvrdí co dávno dobře znám Až vodklopí mi víčka slunce šedivý a do ticha se neozve tvůj dech mý oči prázdnejm stěnám už se nediví mám smutnej úsměv na sevřenejch rtech Že odcházet se nemá za svítání aby láska nedostala strach a že jsou marná všechna zbožná přání když samota překročí tvůj práh Mý rány budou dávno sluncem zhojený a ty se budeš pořád jen (ještě) ptát proč naše rty už nejsou pevně spojený já nebudu mít sílu dál ti lhát Tvý ruce až mý drsný dlaně pohladí a po tváři ti sklouzne slzí proud já řeknu ti že pláč mi teď už nevadí a že bych po něm chtěl k tvý lásce plout