Vzpomínky III. (Dobeš Pavel)

Vedle data zrození a jeho hodiny, vedle každodenních starostí o zdraví rodiny, a také vedle vody ve sklepě, když vplavou brambory, vedle gotického chrámu Svaté Barbory, vedle Prométhea k Pamíru spoutaného řetězy, vedle orientace na víru, vedle Matky Terezy, vedle 6000 roků starých čínských váz, vedle času, který nedožene ani jeden z nás, vedle krále Leara, psaného ve verších, a vedle všeho, co tu vystupuje v rolích vedlejších, od Severního Porýní až po Jižní Karpaty hlavní roli hrají dukáty. Též pro dukát se sehnu, mám ten pohyb rád, dobře se tím uvolňuje ztuhlost v kříži zad, rád slyším jeho cinkot, obdivuji jeho svit, co neumím si ale absolutně představit: Že by mámu nebo dítě někdo do útulku dal, snad kdyby dukát si to žádal, no to bych potom bral, vidím se s ním denně, mluví ke mně z rozhlasu, potkávám ho na ulici, klaním se mu do pasu: Jak se vede, pane Dukát, přeji hezký den, jak se daří vaší paní, jak jste se mnou spokojen? V hlubinách vrže osa země, vlci vyjí na měsíc, jen já jak bych paměť neměl, volám z plných plic: Nemám rád krvavé války, kde se lidé chodí prát, kde po sobě střílej z dálky, leda že by pro dukát, nikdy nezkřivil bych na hlavě kus vlasu příteli, pro dukáty ovšem zabil bych i v neděli. Dukát si mě bere stranou, říká: Už to jednou zkus! Než si řeknem Nashledanou, vydrž pravdy aspoň kus! Ušetřte mě, pane Dukát, tuhle pravdu nesnesu! Zazvonil a zatřpytil se, pokračoval v přednesu: Od té doby, co se podle mýho začal točit svět, učím vraždit, loupit, krást a pokud možno závidět, ty se dobře bratříš s falší, nejsi vůbec špatný žák, ale přijde druhý další, který umí taky tak, taky tak ...