Max (Vondráčková Helena)

Dívám se na starou fotografii. Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku. Pod bradou má motýlka a před sebou potlučený klavír. Jmenoval se Max. Říkali o něm, že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech, kteří sedávali ke klávesám pod stříbrnými plátny, tenkrát v těch prvních biografech, kdy film byl ještě němý. Zpěv Ze všech příběhů, k nimž hrál, míval nejraděj příběh, který pokaždé stejný mívá děj. Tiše hrál pod obrázky, i když sám příběh lásky nikdy nepoznal. Tenkrát znovu pokaždé cítil najednou prudkou závrať podivnou, propast bezednou. Snad se bál, jak to skončí. Tiše hrál, bál se oči k plátnu pozvednout. Pak rozsvítil se sál a pak ta píseň zněla lidem dál. Když rozešli se zpátky k svým drobným trápením domů. Znovu pokaždé cítil najednou prudkou závrať podivnou, propast bezednou. Snad se bál, jak to skončí. Tiše hrál, bál se oči k plátnu pozvednout.