Vůně vánoc (Vondráčková Helena)

Když noc, jak černý krystal, se právě chtěla snést, v té chvíli k nám sem přistál návštěvník tam z hvězd. Snad řízen tajnou silou našel právě nás, tu zvláštní hvězdu bílou, byl tu sníh a mráz. Sbor zpíval jednu z koled, on ji naslouchal, svou krásou začala bolet, jak písně které znal. Vůně Vánoc vábí nás, vůně Vánoc, žádná hráz. V té vzácné chvíli nejsi sám, vůně Vánoc vábí, pojď sem k nám. Náš poutník kráčel městem, tím shonem vánočním, každý dral se s prudkým gestem vzít všechno bližním svým. Přítel z galaxií se tísnil v tramvajích, tam si říkal, jinak žijí, než o čem zpívají. Pak tam stál potulný hráč, co na mandolínu hrál, hned se obraz lidských duší trochu příznivější zdál. Vůně Vánoc vábí nás, vůně Vánoc, žádná hráz. V té vzácné chvíli nejsi sám, vůně Vánoc vábí, pojď sem k nám. /Vůně Vánoc vábí nás,/ vůně Vánoc, žádná hráz. V té vzácné chvíli nejsi sám, vůně Vánoc vábí, pojď sem k nám.