Vždycky mám kam jít (Vondráčková Helena)

Sám jsi stín, jen stín, jen tón, co zmírá, sám jsi míň/jen sám jsi věčně na kolenou, sám čekáš marně na zelenou/ než klíč, jenž nic neotvírá. Že žít je marné, se jen zdá, tak pojď a říkej tak jak já : Mám, vždycky mám kam jít, co dát, co vzít a tak se usmívám. Já mám, vždycky mám kam jít, mám důvod žít a co je štěstí znám. Sám jsi kout, kde žal, jen žal tě sráží, proč sám chceš plout/sám se touláš, pořád sám, plout chceš věčně, nevěda kam/ jak člun, jenž nic nepřeváží. Že žít je marné, se jen zdá, tak pojď a říkej tak jak já. Mám, vždycky mám kam jít, co dát, co vzít a tak se usmívám. Já mám, vždycky mám kam jít, mám důvod žít a co je štěstí znám. Já mám, já mám, vždycky mám kam jít, co dát, co vzít a tak se usmívám. Já mám, vždycky mám kam jít, mám důvod žít a co je štěstí znám. Já mám, já mám, vždycky mám kam jít, co dát, co vzít a tak se usmívám...