Zlatá monstrance (Vondráčková Helena)

To slunce je mou zlatou monstrancí, co při mši ranní zdvíhá den. Dlouhý spaní odnesou skřivánci a já dám svou tvář slunci v plén. Spánek vrátím tam, kam náleží, jak velí půjčovní řád. Žiju a tím o sny neběží, já na slunci dál chci se hřát. Ať každodenně s bláznivou nadějí ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc. Kouzelnou finesou prý jich přinesou zítra třeba na tisíc. Já jim v tom nebráním, hlavu zakláním, prohlížím šmolkovej tyl. Jedno mi postačí, když se nemračí a když já jsem jeho cíl, ten cíl. To slunce je mým zlatým kalichem, co při mši ranní zdvíhá den. Dlouhý spaní odhodím se smíchem a pak utíkám rychle ven. Nohy smáčí rosa průsvitná, slunce den zdvíhá výš. Ptám se já, čím jsem tak bezcitná, že pro slunce snům zamknu mříž. Ať každodenně s bláznivou nadějí ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc. Kouzelnou finesou prý ji přinesou zítra třeba na tisíc. Já jim v tom nebráním, hlavu zakláním, prohlížím šmolkovej tyl. Jedno mi postačí, když se nemračí a když já jsem jeho cíl, ten cíl. Na, na, na, na...